Vše začalo v březnu 2010. Jednoho překrásného chlapečka jsem doma měla, ale přesto jsem zatoužila po druhém miminku. Vysadila jsem po domluvě s manželem antikoncepci,a nechali jsme vše na přírodě.První syn se nám povedl,ani jsme nevěděli jak, a tak jsem si vůbec nepřipouštěla jakýkoliv problém. Uplynuly čtyři měsíce, a na TT pořád nic. A jak to všichni známe začalo testování pár dní po sexu,zkoušení co kdyby tam už bylo něco vidět,a testů plný šuplík....................
Zkrátka nic. A tak začalo sledování a počítání ovulace, s každým blížícím se termínem menstruace napětí, a další tuny testů. Říkala jsem si,vždyt teď už to mu sí vyjít ,bolí mě prsa,pobolívá v kříži to už bude ono. Ono to bylo,ale povětšinou dorazilo to co jsem si nepřála. Čekalo nás stěhování do nového bytu. Řekli jsme si s manželem, že pokud chceme druhé dítě, měli bychom si už pořídit vlastní velké bydlení, a tak se stalo. Stěhování přišlo, spousta starostí, krabice, převážení věcí,úklid a tak dále. Při vybalování jedné z krabic, se mě moje sestra zeptala ,,Co mimčo pořád nic?Jsi nějaká jiná." Najednou mi došlo,že menstruaci jsem měla dostat už před pár dny, a tak jsem jí i v tom blázinci vyslala do lékárny. A co myslíte,byly tam dvě čárečky. Jedna o dost slabší,ale to tak přece na začátku bývá. Nechyběly ani chuť na kyselé a na to co jsem jinak vůbec nemusela. Cpala jsem se tlačenkou,kterou jsem jinak nesnášela,a pomalu se těšila na první návštěvu gynekologa. Testy jsem kupovala každý den,ale jedna čárka byla pořád světlejší. Trošku mě to zaráželo, ale nenechala jsem se tím stresovat.
Asi po týdnu mě začalo pobolívat na levé straně. Říkala jsem si, že se mi asi blázní hormony, že vaječníky si zvykají na těhotenství a statečně jsem nepříjemný tlak v podbřišku snášela. K doktorce jdu za týden, to vydržím. Ovšem v neděli večer,když jsem ukládala svého syna do postele, už jsem se nenarovnala. Bolest vystřelovala do stehna,dělalo se mi špatně, měla jsem mžitky před očima. Vžd ycky když jsem si lehla, bolest ustoupila, a i v noci jsem mohla klidně spát. V pondělí jsem ale volala lékaři, jež zaskakoval mou lékařku, která byla na dovolené, a domluvila si s ním schůzku ještě týž den. Došourala jsem se na lehátko u ultrazvuku a s klidem si lehla,s tím,že půjde určitě o cystu nebo něco jiného, co miminku přakáží. Lékař chvíli koukal na monitor, a povídá. ,,Tady jsou teda věci". I sestřička hleděla smutnýma očima, a pronesla ,,Támhle to už i krvácí že?" V tu chvíli, mi bylo jasné, že to není určitě v pořádku. ,,Musím Vás poslat do nemocnice mladá paní,vůbec se mi to nelíbí,a rozhodně to není prospívající těhotenství, spíše těhotenství ve ve jcovodu. Pokud se to potvrdí musí jít ven" Moje první otázka byla, kdy se můžeme začít snažit znova. ,,O tom bych teď vůbec nepřemýšlel,hlavně aby jste byla v pořádku" pronesl lékař. Sedla jsem do auta, a začala brečet. Volala jsem manželovi, že musím do nemocnice, aby se přijel domů postarat o malého. Nakonec jsme o hlídání požádali tetu,a manžel vyrazil do nemocnice se mnou. Pořád jsem brečela. V čekárně, na vyšetřovně, při odběru krve, zkrátka pořád. Vystřídali se na mě asi čtyři lékaři, nevěřícně koukali na ultrazvuk a dohadovali se zda jde o těhotenství, nebo nejde, popřípadě kde asi je. V nemocnici si mě nechali, s tím, že mě budou pozorovat a uvïdí se. Samozřejmostí bylo nabrání HCG na Statim a čekání; jak je případné těhotenství dlouhé. Po hodině přišla sestřička, zabandážovala mi nohy, navlékla andílka a řekla, že půjdu na sál. Lékařka dorazila až poní s tím, že mě musí otevřít a podívat se kde krvácím, a zda se jedná či nejedná o mimoděložní těhotenství. Ujistila nás,že zkontrolují dělohu a pokud těhotná budu,rozhodně miminku neublíží. Ve své podstatě mi to stačilo. Bolest byla i přes opiáty už tak silná,že jsem si říkala hlavně ať mě toho tlaku a píchání zbaví, mimčo to zvládne.
Po probuzení z narkózy už vedle mě seděl manžel, hladil mě po ruce a v koutku měl slzu. Když jsem ho uviděla, začala jsem plakat,protože mi bylo jasné, že se potvrdilo co si lékaři mysleli. Na gynekologii jsem si poležela tři dny a šla jsem domů. Při propuštění mě primář ujistil, že šance na otěhotnění sice menší je, ale příroda si i s takovou situací dokáže lehce poradit a tělo se jednomu vejcovodu přizpůsobí. Druhý mám vyčištěný, odstraněné srůsty a vše je jak má být. Po třech až šesti měsících se můžeme snažit znovu. Ovšem tahle doba, mi přišla absolutně nekonečná,a tak jsem plakala znovu. Doma na mě vše ještě více padlo,ale naštěstí můj drobeček mi hodně pomáhal. Hladil mi bříško po laparoskopii a ptal se, jak mě to bolí. Každým dnem,který jsem se synem doma strávila mi bylo lépe. Po týdnu jsem šla na vyndání stehů. Když jsem svojí doktorce vyprávěla co se mi stalo,nevěřícně na mě koukala a nechápala proč. ,,Vźdy´t jste mladá a zdravá, ve Vašem věku mimoděložní?" Udělala si na mě asi půl hodinky čas,a dohodly jsme se, že počkáme do měsíčků, a nemáme s manželem zkoušení prodlužovat. To jsem chtěla slyšet. Ihned se mi zlepšila nálada, a domů jsem jela jakoby se nic nestalo.Každopádně další rok se nestalo skutečně nic. Otěhotnět se mi nedařilo, do šuplíčku k těhotenským testům už přibyly i ty ovulační, chodila jsem na folikul ometrii(měření folikulů na vaječníku kde dozrává vajíčko), a následné píchání Pregnylu pro povzbuzení ovulace. A pořád nic.
Nastala doba konce mé rodičovské dovolené,a já musela nastoupit do práce. Našla jsem si nové zaměstnání, bezvadného zaměstnavatele a skvělý tým. S gynekoložkou jsme se domluvili, že antikoncepci jíst nebudu,a necháme vše osudu. Při podpisu pracovní smlouvy, jsem se svěřila svému novému zaměstnavateli, že se s manželem pokoušíme o druhé dítě, a že mi nepřipadá fér mu to neříct. Potvrdilo se, že je to skutečně báječný člověk. Smlouvu jsme podepsali, a oba čekali jak dlouho u něj budu pracovat. Blížila se dovolená,a my se chystali na hory. Jezdíme lyžovat do Rakouska, je tam krásně a pro nás je sport úžasný relax. Dovolenou jsme si užívali, chodili plavat, na obč dy, večeře, procházky zkrátka paráda.S manželem jsme se milovali jak se nám chtělo nebo nechtělo a nic jsme neřešili. Po návratu z hor jsem šla synovi do lékárny pro kapičky,a něco mi říkalo, že bych si měla koupit testík. Počkala jsem ještě dva dny a ráno testík zkusila. A co myslíte. Byly tam!!!!!!!!!!!!!!!!!!Dvě tlustice, krásně zbarvené čárečky. Chvíli jsem seděla a nevěřila, dokonce manželovi nic neřekla. Objednala jsem se k doktorce a těšila se. Na kontrole však nebylo na ultrazvuku nic vidět. Bylo mi nabráno HCG a čekalo se do pondělka na další odběr,abychom mohli porovnat nárůst. Víkend byl strašný, manželovi jsem se svěřila a víkend jsme přečkali spolu. Zpříjemnili jsme si ho cukrárnou a pohádkami s malým a čekali. V pondělí mi nabrali krev a měla jsem zavolat ve středu. A tak se stalo. Představila jsem se do telefonu, a zeptala se na výsledky. ,,Počkejte,dám Vám paní doktorku" V tu chvíli jsem mela pocit, že se mi bortí půda pod nohama. ,,Ano slyším Vás, výsledky jsou v pořádku, HCG krásně narostlo,přijďte v pátek na ultrazvuk mrkneme se na to"A tak jsem v pátek doklusala do ordinace a na monitoru spatřila flíček v děloze.
Dnes jsem 32. týden. Ten flíček se mi v bříšku tak kroutí až to občas bolí. Je to druhý chlapeček, bude se jmenovat Adámek. Má se narodit koncem Října.
Takže milé holčiny,neztrácejte naději,vše dobře dopadne.Chce to jen se nestresovat a najít si nějaký jiný smysl života. Čím víc se snažíme,tím méně to jde. Vše chce čas,a vše přijde tak jak má, a kdy má. I medicína dokáže zázraky. Snad se všichni dočkáte jako já, budu na Vás myslet a přeju hodně miminek a štěstí.
Tereza
