Můj příběh začal v roce 2009, zjistila jsem že jsem těhotná bylo mi 19 let a bylo to neplánované, ale co stalo se začala jsem se těšit na miminko, na začátku druhého trimestru miminko umřelo. Následovala revize a já nevím co ještě všechno... V lednu 2010 jsem se rozhodla že to zkusím znova, snaha o miminko trvalo snad celou věčnost, v dubnu 2012 už toho bylo na mě moc proto jsem se objednala na laparoskopii ohledně neplodnosti, ale když jsem si šla objednat termín v nemocnici nějak to ve mě kouslo a já si udělala těhotenský test, byli tam, test ukázal dvě čárky.
Zalil mě pocit štěstí a naděje, doktor když jsem se objednávala a sdělila jsem mu co a jak že jsem nejspíš těhotná mě prohlédl ultrazvukem, a nic neviděl.. Nikdy nezapomenu na to co v tu chvíli řekl: "Tak buď je hodně brzy, a nebo to bude mimoděložní"...
Je nutno podotknout že mi ani krevní testy na HCG neudělal.. mě zachvátila panika, strach a bezmoc.. šla jsem domu, po chvilce už jsem to nevydržela a rozplakala se.. co když? ale furt jsem tak nějak doufala že je to brzo.. Přišla jsem domu a na internetu jak zběsilá hledala informace co a jak kdyby to bylo mimoděložní a tak, našla jsem i jedn o diskusní forum kde spolu komunikovali maminky, o tom jak se snaží a co přijde když je to mimoděložní a tak, přidala jsem se k nim a sdělila jim své obavy.. trochu mě utěšily. Ale furt to ve mě tak nějak bylo hlodalo to zevnitř.. nic na plat šla jsem do nemocnice, a tak si nechala udělat krevní testy, HCG v krvi přes tisíc.. sakra to už by mělo být něco vidět, ale v děloze niic!! Zase ta obava. Takhle to trvalo až do termínu plánované laparoskopie.
Ráno v den plánované laparoskopie jsem se dostavila do nemocnice s taškou kdyby si mě tam nechali - moc jsem nepočítala s tím že tam zůstanu. A oni si mě tam nechali protože v děloze nebylo vůbec nic.. Ani náznak nějakého těhotenství. V tu chvíli mi bylo v podstatě jasné co bude.. dali mě na pooperační pokoj, abych byla pod dozorem, kdyby něco. A začal koloběh, udělali mi znova test na HCG v krvi a hele něco přes dva a půl tisíce. No jasně už to bylo špatně, po týdnu mi to vzrostlo jen o 1500, ale na operaci jsem nešla v ten plánovaný termín, protože HCG rostlo a byla to ještě naděje. Za dva dny, znova testy na HCG, ono se zastavilo - už dál nerostlo!
Druhý den na to už jsem ležela v nemocniční posteli, s obvázanýma nohama, a andílkem, dostala jsem injekci na uklidnění, a jelo se na sál - ( hned při nástupu jsem podepisovala papíry že kdyby cokoliv můžou mi odebrat vejcovody a vaječníky) - dovezli mě až k sálu a já musela dojít na sál po svých nikdy nezapomenu ten hnusnej pocit jak jsem tam ležela s přikurtovanýma nohama, rukama, a jak mi sestřička namohla napíchnout žílu aby mi mohli dá anestezii, po chvíli bránění jsem usla.... vzbudila jsem se při převozu zpět na pokoj v hrozných bolestech, v tu chvíli mi došlo, něco tam bylo něco mi vzali, hned při příjezdu na pokoj omámená narkózou jsem se zeptala - tak co našli jste něco? Doktorka mi odpověděla že mi vzali pravý vejcovod s dvouměsíčním plodem a že prý byl v hrozným stavu že byl hrozně zkroucený a poničený, a levý "opravily" tak aby fungoval jak má. Prý i v něm byli srůsty.
Tělesné bolesti byli jen úměrné zákroku, tak jsem šla tři dny na to domů. Ale ta psychická bolest je fakt neuvěřitelná. Dva dny po propuštění jsem šla ke svému obvodnímu gynekologovi - konstatoval že šance na otěhotnění se mírně snížila, a riziko mimoděložního těhotenství je zvýšená stavem druhého vejcovodu.
Teď když to píšu jsem týden po zákroku, nic mě nebolí - jen ta psychika poměrně hodně pracuje - ale věřím že vše bude v pořádku a se třemi dírkami v břiše se zahojí i ta rána na duši po vytouženém miminku. Za půl roku se budu moci začít snažit znova! Tak snad to vyjde!
