Třicátiny jsem oslavila nedávno. Mám už jednu holčičku a moc jsem pro ni chtěla sourozence. Netušila jsem však, co nám více jak půlroční snažení přinese za výsledek… První pozitivní test jsem měla dva dny před dnem očekávané menstruace, pozitivita však byla velice slabá. Čárka sílila jen velice pomalu a za pár dní jsem začala špinit. Protože moje první těhotenství bylo zcela bez problémů a těhotenské testy byly den po dni jasně pozitivní, zpozorněla jsem.
Zavolala jsem do nemocnice a objednala se ke své gynekoložce na prohlídku. Neměla jsem z toho dobrý pocit, a to i proto, že nežiji v České republice a obávala jsem se komunikačních problémů v případě závažných komplikací. Doktorka na ultrazvuku bohužel nenašla vůbec nic. Udělala mi krevní testy na hCG a ty ukázaly hodnotu 93. Bylo mi sděleno, že se mám ukázat za dva dny a před kontrolou se zastavit v laboratoři na krev. Za dva dny byla hodnota hCG jen o malinko vyšší, 120, a já tušila průšvih - mimoděložní těhotenství. V děloze na ultrazvuku nebylo nic. Byl pátek a doktorka mi řekla, ať jdu domů a přijdu v pondělí. V případě jakýchkoliv bolestí mám prý urychleně přijet do nemocnice.
Žádnou bolest jsem necítila, ale na duši mi bylo bídně, protože jsem tušila, že je všechno špatně. V pondělí byla hodnota hCG 170 a na ultrazvuku prázdná děloha, což potvrdili tři lékaři, kteří se přišli do ordinace podívat. Bylo mi sděleno, že musím zůstat v nemocnici a že mi bude provedena laparoskopie. Vlastně mě to vůbec nepřekvapilo, za víkend jsem si toho na internetu nastudovala tolik, že jsem věděla, co mě čeká.
Ze sálu jsem se vrátila večer. Měla jsem tři zalepené pididírky na břiše, nebolelo mě nic. Za chvíli přišla moje operatérka, která se stala mojí ošetřující lékařkou, a řekla mi, že embryo nikde nenašla, ale že jsem měla trochu krve v břiše a že jsem zřejmě prodělala tzv. tubární potrat. Ten nastává tehdy, když je z vejcovodu do břicha vypuzeno oplodněné vajíčko, kde umírá. Prý je to dobrá varianta mimoděložního těhotenství a že druhý den budu moc jít domů.
Brzy ráno mi byla vzata krev a po pár hodinách proběhla vizita. Při ní mi operatérka řekla, že moje hCG i nadále roste a že zřejmě embryo ještě někde v těle žije. Prý musím zůstat v nemocnici. Byla to pro mě rána, ale to jsem ještě neměla ani zdání, jaké peklo mě čeká…
Celý týden probíhal úplně stejně: ráno mi byla vzata krev, pak byla vizita, kde mi vždy bylo sděleno, že hCG stále roste. Pak jsem vždy šla s dvěma či třemi lékaři na ultrazvuk, který pokaždé trval cca 20 minut. Každý z doktorů se snažil něco najít, ale bez úspěchu… A přišel pátek. Těhotenský hormon opět vyrostl a já šla s mojí gynekoložkou (nikoliv s mojí operatérkou – ošetřující lékařkou) na ultrazvuk. Ten však trval jen 20 vteřin. Doktorka si vytiskla 5 fotek, řekla mi, ať se obléknu a vrátím se na pokoj. Aniž by mi cokoliv dalšího řekla, vystřelila z ordinace a zmizela v útrobách nemocnice.
Vrátila jsem se na pokoj a za chvíli přišla sestra s tím, ať nic nejím a nepiju, že půjdu na operaci. Volala jsem manželovi, že se konečně něco bude dít a že po víkendu budu určitě doma. Za chvíli přišla na pokoj moje gynekoložka a s nadšením mi ukazovala obrázky z ultrazvuku – že prý je embryo v levém vejcovodu – a odešla. Asi za dvacet minut se do mého pokoje vrátila a přivedla s sebou moji ošetřující lékařku a ještě jednu doktorku. Že prý je na oddělení zvykem v těchto složitých případech vzájemně si diagnózu „potvrdit“. Ve čtyřech jsme tedy šly na speciální ultrazvuk, který trval snad půl hodiny. Tam se doktorky dohadovaly a pak mi sdělily, že nic nenašly. Moje gynekoložka byla velice sklíčená a bylo vidět, jak ji moc mrzí, že její kolegyně její názor nesdílí.
Já byla samozřejmě na prášky. Volala jsem manželovi, že všechno je jinak, že žádná operace nebude. Manžel se rozhodl, že do nemocnice zajede a promluví s lékaři o tom, co se mnou bude. Na pokoj za mnou přišla moje ošetřující lékařka a řekla mi, že má pro mě návrh: okamžitá kyretáž (protože jsem stále krvácela) a pětidenní terapie methotrexátem. Methotrexát je chemoterapeutikum, strašně odporná věc, něco jsem už o tom měla načteno, takže ve mně dost hrklo. „A jakou mám jinou možnost?“, zeptala jsem se. Prý laparoskopie. Požádala jsem o 15 minut na rozmyšlenou, ale bylo mi řečeno, že mám jen pět.
Popadla jsem telefon a volala mé české gynekoložce. Ta telefon nebrala, a tak jsem volala své nejlepší kamarádce, která pracuje v nemocnici. Její doporučení po poradě s kolegy – lékaři bylo to, abych jednoznačně požadovala druhou laparoskopii a na methotrexát nepřistupovala. S tím jsem vyšla z oddělení do foyer patra a tam potkala ošetřující lékařku. Když jsem jí sdělila můj postoj, začala na mě strašně křičet, že je to hloupé rozhodnutí a že mě nebude furt operovat. Oponovala jsem, že nehodlám strávit pět dní zvracením po methotrexátu a že chápu chemoterapii jako poslední řešení. Doktorka ječela, že chemoterapie zabije embryo kdekoliv v těle a že já ho mám určitě někde v břiše mimo vejcovody a že při laparoskopii by ho stejně nenašla. A že hCG mi začne klesat už po první dávce methotrexátu. Argumentovala jsem nálezem mojí gynekoložky a dodala, že tomu nálezu věřím. Cela situace se tím ještě víc vyhrotila, ale naštěstí přišel manžel a rozzuřená doktorka se začala bavit s mým mužem a mě zcela ignorovala.
Nechala jsem ty dva ve foyer a odešla na pokoj. Za chvíli dorazil manžel a přesvědčoval mě, že to, co říká moje operatérka, je logické, a že bychom jí měli věřit. Na pokoj pak dorazila i operatérka s mojí gynekoložkou, která se sklopeným zrakem zopakovala názor operatérky, a já nedokázala tomu strašnýmu tlaku vzdorovat. Za půl hodiny jsem už ležela na sále, kde mi v narkóze provedli kyretáž. K večeru pak na pokoj přišla sestra a v ruce měla infúzní lahev se žlutým „jedem“ – methotrexátem. Ten odporný hnus do mě kapal asi hodinu, chtělo se mi brečet, ale nešlo to.
V noci mě probudily strašné křeče v břiše a já strávila celou noc na toaletě. Nikdy jsem nic podobného nezažila, i infekce salmonelózy byla proti tomuhle „brnkačka“. Druhý den jsem snídani vyzvracela a neustále odbíhala na záchod. Bylo mi strašně. Když mi při vizitě řekli, že hCG stále stoupá, byla jsem zoufalá. V neděli měla službu moje gynekoložka, která mi řekla, že hCG opět vyrostlo a pak mě vzala se svým kolegou na ultrazvuk. Tam se shodli, že v levém vejcovodu prostě něco je a že se to musí laparoskopicky zkontrolovat. Opět jsem volala manželovi, že snad už konečně embryo najdou. Sestřičky mi přikázaly nejíst a nepít a mně vysvitla naděje, že to všechno brzy skončí.
Bohužel asi za hodinu přišla sestřička a řekla mi, že primář přerušil dovolenou a ještě před operací mne chce vidět. Primář po pohmatání břicha konstatoval, že je vše v pořádku a pro laparoskopii nevidí žádný důvod. A ať pokračujeme v terapii methotrexátem. Byla jsem opravdu zoufalá. Od sobotního rána jsem nemohla jíst, pít, výživu jsem dostávala výhradně do žíly a moje psychika byla totálně pošramocená.
V pondělí bylo hCG opět vyšší, na ultrazvuk jsem šla se čtyřmi lékaři, kteří nic nenašli. Řekla jsem mojí operatérce, že s methotrexátem končím, že je to celé k ničemu. Odpověděla mi, že mě chápe, ale že to nelze přerušit a že když zítra bude hCG opět vyšší, udělá mi laparoskopii. V úterý bylo hCG vyšší (jak jinak), ale po mé ošetřující lékařce – operatérce – jakoby se slehla zem. Poslední dávka methotrexátu byla v úterý večer a ve středu ráno mi bylo sděleno, že hCG poprvé kleslo! Nebyla jsem schopna se nijak zvlášť radovat. Měla jsem o 5 kilo míň, bylo mi zle po těle i na duši. V pátek mě pustili domů s tím, že musím každý týden chodit na kontrolu hCG, zda-li klesá, na ultrazvuk a také na injekce Leukovorinu, což je kyselina listová, která je antagonistou methotrexátu.
hCG krásně klesalo, na ultrazvuku nic vidět nebylo a já se pomalu vzpamatovávala. Asi po týdnu se mi objevilo krvácení, o kterém moje operatérka prohlásila, že je normální. Navzdory příkazu primáře, že mají být ultrazvuky prováděny celý následující měsíc, moje operatérka kontroly ukončila – že je vše prý ok.
Měsíc po propuštění jsem měla plánovanou týdenní pracovní cestu do Prahy. Protože jsem stále krvácela a měla divné tušení, objednala jsem se v Praze do nemocnice na ultrazvuk. Tam mě čekal obrovský šok: v pravém rohu děložním jsem měla třícentimetrové embryo, které již nežilo. Čekala mě tudíž poměrně složitá operace, při které český špičkový operatér provedl tzv. resekci rohu, tedy roh s embryem vystříhal a dělohu zašil. Bohužel musel odstranit i pravý vejcovod. Po operaci mi bylo dost ouvej, ale vše se hojilo dost rychle. Vlastně všechno ne. Psychika byla totálně rozhozená…
Bylo mi doporučeno, abych s otěhotněním aspoň půl roku počkala, aby se děloha zhojila. A že další těhotenství bude zřejmě rizikové kvůli velké jizvě, která může během těhotenství prasknout.
Vrátila jsem se zpátky do země, kde dlouhodobě žiji. O výsledku pražské operace jsem informovala primáře i operatérku. Ta jakékoliv pochybení odmítá, přestože je jasné, že druhá laparoskopie by tak velké embryo v děložním rohu odhalila… A moje gynekoložka? Ta se stala mojí velkou kamarádkou. Zrovna včera, devět měsíců po propuštění z jejího oddělení, mi na ultrazvuku potvrdila nové těhotenství – a hezky v děloze a s jedním vejcovodem!!! ;-))))
Ano, jsem těhotná, v pátém týdnu. Jsem úplně na začátku a vím, co všechno se ještě může přihodit. Musím chodit na kontrolní ultrazvuk každý týden, protože děložní stěna v místě jizvy má jen pár milimetrů. Možná budu muset před císařským řezem strávit několik týdnů v nemocnici - preventivně, aby si byli lékaři jisti, že v případě ruptury dělohy jsou mi nablízku. Ale já to všechno beru. Věřím, že po tom všem už mě nic zlého nečeká. Fakt tomu věřím… Držte mi palce.
Silvie B.
